Spolucestující

6. prosince 2015 v 23:39 | Nebulis |  Z hlubin pera
Pozoruji svůj odraz v opatlaném skle. Baculatý obličejík orámován peroxidově blond vlasy, kterému dominuje široký nos. Plné rty se navztekaně špulí, modré oči se tiše nesouhlasí a obočí se na mě mračí skrz dvě vrásky. Kdo je ta smutná, naštvaná holka? Myšlenky tikající mi v hlavě nemůžu polapit a zneškodnit, hrozí, že vybouchnou v červené hvězdičky vzteku a ponížení. Nechci myslet. Vracím se k modré tenké knížečce, kterou držím v rukou. Soustředit se na anglická slovíčka mi dnes ale dělá nebývalé potíže, za které nemohou jen moje myšlenky, ale i tři další lidé sedící v mém kupé. Tu a tam každý z nich vydá zvuk, který mě nehorázně vytáčí. To musí pořád šustit, vzdychat, přehazovat nohu přes nohu, pohazovat vlasy nebo se drbat?!


Vlak staví ve stanici se skuhráním mně vlastním. Čekáme sotva pár minut, když se otevřou dveře kupé, nějaká hnědovlasá, nesouměrná dívka s obličejem připomínajícím koňský strčí hlavu do dveří, lačne mrkne po volných místech, načež pozdraví a položí ten slušný dotaz, na který se nečeká odpověď. Dívčina, za kterou napochodují ještě další dvě, si sedne naproti mě.
Výborně, teď už je tu úplně narváno, běží mi hlavou. Ne, ani náhodou ti s těma nohama neuhnu, to máš za to, že sis dovolila otevřít ty zatracené dveře.
Vracím se zpět do své hlavy, ony mě naprosto nezajímají. Přemýšlím nad svým zpackaným životem. Je mi pětadvacet, ze školy jsem dostala vyhazv, pracuji za kasou dvanáctky, jsem tlustá a můj poslední přítel mi dal kopačky. K tomu všemu prší, což beru jako útok proti mé osbobě. Všechny ty pocity beznaděje, poníženosti, rezignovanosti na vlastní neschopnost i naprosté prázdnoty. Jako by tohle nestačilo, začínám vnímat štěbetající dívky. Mluví o naprosto bezvýznamných událostech, o lidech, které neznám, vypráví příhody, které jsou pro ně strašně důležité, ovšem mně nic neřeknou. Po očku se na ně podívám. Jsou mladší než já, každá je plná života. Smějí se a když se takhle rozzáří, jsou všechny krásné. Stávají se symbolem toho, co nemám. Symbolem toho, co jsem vždycky chtěla. Studují, mají jedna druhou, přátele i pěkné postavy.
Vzadu v mozku se zdvihá vlna vzteku, naráží mi na stěny lebky a já začínám mít pocit, že se mi hlava snad rozskočí. Pevně stisknu čelist, odvrátím se od dívek a snažím se soustředit na knihu. Zdá se mi, že intenzita holčičích hlasů stále stoupá a v hlavě se mi vše houpe čím dál razantněji. Křečovitě tisknu obálku knihy. Nemůžu. Vybuchnu.

,,Promiňte, že Vám do toho skáču, ale nemohly byste laskavě zmlknout?! Od té doby, co jste přistoupily jste ani na patnáct vteřin nezavřely pusy. Mám z Vás migrénu. Jestli hodláte jet až do Prahy, tak to vážně nedám, sorry."
Dívky se zarazily.
,,Nebojte, do Prahy jedu jenom já," ozve se blondýna napravo. ,,Proto pořád mluvíme, sdělujeme si poslední novinky. Omlouváme se, samozřejmě se ztišíme."
Zastydím se. Nemyslely to nijak zle, prostě si jenom užívaly přítomnost spřízněných duší. Přistihnu se, že žárlím. Hořce se odvrátím, opřu hlavu o sklo a ze všech sil se snažím nebrečet.

V kupé panuje napjaté ticho, které prolomí jeden z mých původních cestujících, který na tu blonďatou mrkne a šibalsky podotkne: ,,Už je to 2 minuty ..."
Blondýna se vděčně usměje: ,,Vy nám to ticho měříte?"
Načež si vymění pohled s kamarádkami a znovu začne něco vyprávět, tentokrát skoro šeptá.
Ani o malinko to nezmírní ten tlak v mojí hlavě, nevím, jak dlouho bych to ještě vydržela, kdyby souprava nezačala zpomalovat a dvě holčiny nevystoupily.
Ta třetí si nasadí sluchátka a po zbytek cesty o ní nevím.

,,Praha, hlavní nádraží, konečná stanice. Prosíme, vystupte."
Pomalu si sbírám věci, oblékám kabát a zvedám se ze sedačky. Ostatní jsou rychlejší, už jsou skoro venku z vlaku. Zůstane už jen ta slečna. Jako jediná se se mnou rozloučí. Nestačím odpovědět. Je pryč. Pocit studu se ještě prohlubuje...


Dnešní cesta vlakem,
Nebulis.

P.S. Vtip je v tom, že jsem ta narušitelka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andey Andey | Web | 7. prosince 2015 v 19:02 | Reagovat

Moc pěkně napsaný :)
Tak to mě dostalo.

2 Misanthrope Misanthrope | Web | 8. prosince 2015 v 16:08 | Reagovat

Já nevím, jestli jsem to pochopila správně a připadám si teď hloupě.

3 Nebulis Nebulis | Web | 8. prosince 2015 v 22:17 | Reagovat

[2]: Chápej to dle sebe. :)

4 stuprum stuprum | Web | 8. prosince 2015 v 23:22 | Reagovat

Nenarušuj prostor sdílených zážitků. :)

5 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 10. prosince 2015 v 6:33 | Reagovat

Mně se zase letos na Kypru stalo, že jsem si natáhla sval a špatně se mi šlo, až jsem kulhala, blbě se mi sedělo... děs. Byla jsem na rodiče strašně nepříjemná, i když se mi se vším snažili vyhovět. Pak mi došlo, jaká jsem byla nepříjemná a že jsem na dovolené, svítí slunko... takže tu bolest překousnu... Tehdy jsem se já naposledy cítila blbě a uvědomila si svou chybu :)

6 Bludička Bludička | Web | 13. prosince 2015 v 19:50 | Reagovat

To je krásně napsané. Když jsem četla větu "Hořce se odvrátím, opřu hlavu o sklo a ze všech sil se snažím nebrečet." taky jsem málem brečela. Moc dobře znám ten pocit, kdy by člověk nejradši brečel jako želva, ale drží se jen proto, že mu to v tu chvíli přijde před ostatními trapné a nepatřičné. Ale o to víc se mu v tu chvíli chce brečet.
Nezoufej si, i když člověk klesne ke dnu, o to snadněji se pak škrábe nahoru - stačí se odrazit. Bude lépe.

7 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 14. prosince 2015 v 1:19 | Reagovat

Veľmi pútavo napísané!

8 snapeova snapeova | Web | 20. prosince 2015 v 19:43 | Reagovat

Ahoj na blogu tema-tydne.blog.cz vyhrál tvůj článek ocenění článek měsíce. (vyhlášeno to bude v zítřejším výběru) Napiš mi prosím svůj email, ať ti mohu poslat ikonku, kterou si budeš moct umístit na blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama