Srpen 2016

Vzpomínky jsou jako fotografie

27. srpna 2016 v 23:28 | Nebulis |  Týdenní toulky
Nepamatuji si z ranného dětství skoro nic. Znáte to, vzpomínky blednou a vytrácejí se.
Naštěstí mám fotky, které jsou důkazem, že jsem kdysi byla malá, sladká, blonďatá a šťastná holčička se dvěma culíky (nebo s fontánkou). Vůbec celé dětské období mám poskládané z příběhů a příhod, které mě prý provázely, nebo z oněch fotografií.
Opravdu si vybavuji jen pár neurčitých věcí, drobností, které nic moc neznamenají. Nebo jsou důležité?

Například růžové tričko s dalmatiny, to jsem měla moc ráda. Asi. Nebo jsem ho klidně mohla nesnášet, kdo ví.
Rodinné dovolené pod stanem v Chorvatsku, kde mi utkvěla v paměti nutela. A to, jak byla v tom horku tekutá. Byli jsme všichni zapatlaní za ušima, pod ušima a dokonce až na břiše.
Také Malenku, umělohmotnou postavičku telátka, kterou jsme vyhrabaly z písku na pláži. To, jak jsme si hrály na Vládkyni všech moří a vždy to byla starší kamarádka. Nic jsem si z toho nedělala, vymyslela jsem si Vládkyni skal a útesů. Sedávala jsem pak pěkně nad všemi ostatními.
V mé mysli ožila Aranka, babiččina kříženka border kolie, která ráda lovila myšky cestou na zahrádku. Cestičku lemovala vysokánská tráva, kde vždycky skokem mizela, aby nám udělala radost.
Znovu prožívám dovolenou s babičkou v campu - chatkách. Ale strašlivě pršelo. Tak, že jsme musely odjet dřív domů, protože vody bylo nad kotníky a stále na nás padala další.
Sledování krtečka u druhé babičky, kde jsem byla často na hlídání.

Pak si pamatuji až nástup do školky - velkáčů. A seznámení s kamarádkami, které proběhlo nad panenkami. Dodnes se spolu scházíme a společně se smějeme ubíhajícím letům. Já vždy házím do placu historku, kdy se na mě ty dvě potvory domluvily a celý den mě ignorovaly. Byla jsem ovšem hrdé dítě, které se neponižovalo brekem, prostě jsem s nimi neka. ZA chvíli se to srovnalo.

Přišla škola, dospívání, střední a nyní VŠ. Ze všech období si vybavuji spoustu vzpomínek, čím se blížím současnosti, tím víc. Jsou všechny celkem pozitivní a optimistické. To jsem ráda.
Samozřejmě, ty ošklivé mám také uložené, ale v pozadí, kam jsem je odsunula. Například svojí první noční můru mám stále živě před sebou. Přede mnou kovaná brána, která je zamčená. Zámek je ve tvaru srdce. Nemůžu jít dál, tak stojím před ní a čekám. Najednou z míst za mnou, kde je jen tma, vylétne šíp, který se zabodne přímo do srdce brány, která se neslyšně otevře... A najednou ta hrůza a strach. Přitom celkově na tom nic strašidelného nebylo, jen atmosféra. Neumím ji popsat, ale měla jsem z toho hrůzu ještě dlouho. Dokonce se mi párkrát vrátil i v dospělosti. Sny jsou vůbec zvláštní. Ale to už je kapitola sama o sobě.

Účelem tohoto článku bylo se vypsat do ospalosti, což se dle mého názoru povedlo. A taky se mi líbila ta myšlenka, že vzpomínky jsou vlastně fotky pořízené očima a uložené v archivu mozkových závitů nebo neuronů.

Uondaná
Nebulis

(S)nová výzva: Den zmáčený krví

10. srpna 2016 v 23:41 | Nebulis |  (S)nová výzva
Stejně jako prázdninové dny stále ještě pokračují, jede vpřed i (S)nová výzva. Její základní kámen najdete přesně Tady.